Další z řady stížností na chování pejskařů dorazila na úřad. Při pátrání, jak to vlastně je s těmi vodítky jsem narazil na postarší, avšak stále platné stanovisko Ústřední komise pro ochranu zvířat, poradního orgánu ministra zemědělství.
Ze stanoviska z roku 1999, které můžete celé nalézt tady, cituji:
„Byl zaznamenán nárůst případů vzájemného napadení psů a jejich následná poranění. Pokud by psi byli vedeni na vodítku, je možné takovým případům předcházet. Vedení psa na vodítku umožňuje i kontrolu v době hárání fen, omezení nežádoucích stavů gravidity a porodů nežádoucích štěňat a je
jedním z účinných opatření k regulaci populace. Zabezpečení psa proti úniku, včetně jeho vedení na vodítku, omezuje i rizika napadení jiných druhů zvířat
a nežádoucí vnikání psů do cizích objektů a na cizí pozemky; lze tak předejít i poškození zdraví psů, ke kterému může být veden majitel objektu ve
snaze ochránit svůj majetek.“
„Podpůrným důvodem pro uvedené stanovisko jsou i podmínky vzájemného soužití občanů. Nerespektováním zásad korektních mezilidských vztahů postoj společnosti ve vztahu k problematice chovu psů polarizuje. Pokud je pes veden po veřejném prostranství či komunikaci na vodítku, je možné se vyhnout řadě konfliktů, snižuje se riziko nepřiměřených reakcí při setkání psa s malým dítětem, starým člověkem apod. Pokud pes vedený na vodítku znečistí komunikaci, lze majitele jednoznačné identifikovat. Dodržování těchto zásad vede podle zahraničních zkušeností ke zlepšení soužití lidí navzájem i se
zvířaty.“
Z výše uvedeného je patrné, že i zarytí ochránci práv zvířat připouštějí, že pes na vodítku může zlepšit mezilidksé vztahy, nehledě na snížení rizika úrazu zejména malých dětí.
-sob-